Brno, 3. ledna 2012 - Herečka Eva Jedličková (28) předvádí svůj kumšt návštěvníkům Městského divadla Brno už dvanáct sezón. „Na gymnáziu za mnou přišla kamarádka s tím, že divadlo pořádá konkurz do muzikálu My Fair Lady (ze Zelňáku), tak jsem jí navrhla, že půjdu s ní, protože jsem odmalička ráda zpívala a hrála v dramatickém kroužku.

No a už si mě v divadle nechali. Možná jsem je upoutala písničkou Kozlíčkovo naučení…no to víte, bylo mi tehdy 16 let, holka z malého města,“ usmívá se při vzpomínkách Eva Jedličková, která má ale tu smůlu, že žije léta ve stínu mnoha jiných hereček. Rodačka z Oslavan má ráda improvizaci, a naopak nemusí na jevišti naprostou nahotu a vulgarismy.

Herečka studuje na Masarykově univerzitě obor Estetika a Učitelství estetické výchovy pro střední školy, hostuje v pražském Semaforu v inscenaci Mam’zelle Nitouche, kam ji obsadil samotný principál divadla Jiří Suchý. Vystupuje rovněž v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě ve hrách Pardon My English, Divotvorný hrnec a Mrazík. Herce Tomáše Töpfera seřvala, jako kolegu, v televizním pokračování seriálu Nemocnice na kraji města III. „To jsem si střihla malou epizodku maminky chlapečka, která se rozčilovala, protože jeho dcera pokousala mého syna,“ culí se Jedličková. Brněnská herečka také ráda cestuje. Nezapomenutelné je pro ni setkání s pravými indiány. Odmalička čte knížky o Aljašce a časem by se chtěla prosekávat přírodou na jihu Ameriky. A při rozhovoru nad odpověďmi až moc přemýšlí. K větší popularitě jí tak možná chybí i větší spontánnost. 

• Nemrzí vás, že jste už tolik roků ve stínu jiných hereček?

Především kvůli osobnímu hereckému růstu mě nedostatek příležitostí samozřejmě zčásti mrzí. Díky hostování v „přespolních“ divadlech si objevuji jak svoje herecké možnosti, tak i hranice. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale člověk má v cizím prostředí přece jen určitou výhodu, že není někam zaškatulkován. Zároveň se zde setkáváte s novými lidmi, kteří vám dávají současně nové podněty, a potom už záleží jen na vás, jak s tím naložíte.

• Máte na mysli Semafor?

Do něj jsem se dostala přes konkurs. Jenže další spolupráci jsem bohužel musela z časových důvodů odmítnout. Setkání s panem Suchým je vždy pro mě velikou událostí.

• V Semaforu byste tedy mohla dostat větší prostor?

Myslím, že snad ano, i když… také Semafor má omezený rozpočet a peníze na užší okruh herců, kteří jsou ve stálém angažmá. Je ale hrozně milé, když vám přijde od pana Suchého dopis s výzvou k účasti na dalším předzpívání, či pozvánka na vánoční večírek.

• Proč dostáváte pozvání na konkurs do Semaforu? Jiří Suchý by měl přece vědět, co ve vás má.

Může ale nastat kupříkladu situace, že se připravuje swingově či jazzově laděná inscenace a musí zjistit, zda má dotyčný to pravé jazzové cítění.

• Máte vůbec vyšší ambice?

Je to těžké. V naší malinké republice se „dobrého“ hudebního divadla dělá hrozně málo. V Městském divadle Brno máme obrovskou příležitost zahrát si v takových titulech, na jaké jiná divadla nemohou ani pomyslet.

• Já se ale ptal na vaše ambice.

Upřímně? Určitě bych chtěla více... Zatím to však beru tak, že nedostávám sice velké příležitosti, ale na druhou stranu mi to umožňuje stát pevnýma nohama na zemi a přitom probouzí nutnost hledat si i jiné možnosti. Když se na něco příliš upnete, a potom přijde nějaká rána, tak vás to zcela skolí. Mít židli o čtyřech nohách je docela fajn.

• Jaká je v divadle rivalita? Jen netvrďte, že žádná…

V brněnském Městském divadle, což může to být dáno i tím, že jsme poměrně mladý kolektiv, se všichni snaží mezi sebou vycházet. Někdo může někde u piva utrousit na kolegu nevhodnou poznámku, ale že by šel přímo za režisérem, to ne…v tomto si ráda zachovám možná naivní představu.

• Co musíte udělat pro to, abyste byla více na očích?

Setkávat se, otevřít se a komunikovat s autoritami, pokud jsou k tomu ovšem svolní.  

• Máte nějaké divadelní rituály?

Mám jich pár ještě z dob, kdy jsem aktivně hrála na klavír. Nebylo koncertu, kdybych se nemusela z nějaké chyby vylhávat. Pro vnitřní klid jsem tedy jednou z ničeho nic klavír pohladila, tímto se s ním skamarádila a pak jsem zahrála skladbu bez chyby. A tak čas od času pohladím i divadelní prkna, nechám na sebe padat zlatý déšť, vyšplhám si na strom, přijdu na poslední chvíli…