Brno, 14. prosince 2011 - Brněnská Miroslava Knapková (31) vybojovala v září na veslařském mistrovství světa na slovinském jezeře Bled zlatou medaili. Poté k tomu přidala ještě evropský triumf a v listopadu byla vyhlášena nejlepší veslařkou roku. Přitom to na začátku sezony vypadalo nevalně. Zranění, absence v přípravě, první neslavně zajetý závod Světového poháru, to vše znamenalo druhou půlku roku improvizovat.

„Když jsem viděla, jak ostatní trénují, byla jsem nervózní a měla obavy, abych to vše vůbec dohnala,“ usmívala se Miroslava Knapková během našeho celého rozhovoru jen pár metrů od Vltavy. Do sedmnácti obouvala běžecké tretry a až rok nato začala veslovat. Nedávno dokončila fakultu tělesné výchovy a je ráda, že už nemusí být v jednom kole.

• Začít s veslováním až v devatenácti letech a dotáhnout to na světový primát - to se rovná zázraku…

To je pravda, ale protože rodiče veslovali, znala jsem toto prostředí odmalička. Po skončení s atletikou mi začal sport najednou hrozně chybět a tak mě napadlo, proč nezkusit veslování. Mnozí trenéři tvrdili brzy tátovi, že to mohu někam dotáhnout, a ať mi koupí loď, nebo aspoň vesla. Táta naopak tvrdil, že mohu jezdit se starými dřevěnými, která se už nepoužívala. A prý až se třeba kvalifikuji na mistrovství světa tak mi ji klidně pořídí. Řekl to sice z hecu, ale v další sezóně se mi kvalifikace podařila opravdu. A jak ho potom někteří popichovali. Sice ne hned, ale s trénováním v Praze mi vesla nakonec koupil. Táta, když něco řekne, tak to platí.

• Nechtěla jste se aspoň zpočátku dostat k někomu zkušenějšímu na loď?

Na rozdíl ode mě to všichni uměli, takže mě nikdo nechtěl a zbyl na mě skif.

• Kolik ročně zaveslujete?

To jste mě zaskočil, tak tři čtyři tisíce kilometrů? Na vodě jsme od března do října, ostatní měsíce trávíme v posilovně.

• Jak vám skif dlouho vydrží?

Nyní mám svoji třetí loď, kterou jsem po nikom nezdědila. Pro tu současnou jsem se rozhodla, protože by měla být rychlejší a vložená síla do ní efektivnější. Loď je z karbonu a samozřejmě se opotřebovává. Nejdražší skif stojí kolem čtvrt milionu korun, ovšem i ten „můj“ patří svazu. Pokud někomu nespadne, nebo se s něčím nesrazí, vydrží i deset roků.

• Na skifu hraje velkou roli určitě i psychika….

Nesmírnou. Třeba na dvojskifu se počítá s tím, že když to jednomu nevyjde, tak ho druhý podpoří. Tady jste sám za sebe. Náročnější je i trénink, protože se musíte více motivovat. Ošidit můžete tak maximálně sám sebe. V závodech se snažím potom myslet na to, jak mám jet prvních pět set metrů, jak druhou polovinu tratě, co dělat, když mně soupeřky ujedou, co dělat, když mně neujedou…

• Co prožíváte, když vidíte, jak ostatní ujíždí?

Hlavně mě to nesmí znervóznit, protože jinak bych začala dělat chyby. Člověk musí být v takové situaci trpělivý a nenechat se k něčemu strhnout. To už je o zkušenostech odhadnout, zda soupeřky vyrazily hodně rychle, nebo jedu pomalu. V lodi mám přístroj, který mi ukazuje čas, rychlost i minutovou frekvenci. Záleží samozřejmě i na tom, jak se člověk cítí, na jaké trati závodí. Ve světové špičce rozhodují malinkaté střípky. Představte si v cíli po sedmi a půl minutách jen pouhou jednu vteřinu rozdílu. Stačí veslem škrtnout dvakrát o vodu a náskok je pryč. Někomu potom vyhovují vlny, jinému klidná hladina, což je i můj případ, přestože jsou vlny pro Brněnskou přehradu typické. Však jsem taky chodila trénovat brzy ráno a pozdě večer. Na Vltavě vlny nejsou.

• Už jste se seznámila s tratí, která čeká skifařky za rok na olympiádě v Londýně?

Dokonce jsem na ni už jela. Na mistrovství světa i Světovém poháru jsem dojela vždy druhá. Fouká zde však boční vítr, takže trať není pokaždé regulérní. Proto se vymýšlejí různé scénáře, dokonce se uvažuje o distančním závodě, tedy v časových intervalech vyrážet pouze po jedné dráze, aby měl každý stejné podmínky. Mně by to nevadilo, protože jsem zvyklá trénovat sama, ale zase bych mohla mít pocit, že jde pouze o trénink.