Brno, 13. července 2011 - Nikoliv s mikrofonem na pódiu, ale netradičně s tužkou v ruce jsme zastihli stálici českého hudebního nebe Hanku Zagorovou. V Brně totiž před nedávnem podepisovala svým fanouškům novou knihu s přiléhavým názvem Legenda Hana Zagorová – málokdo ví.

My jsme ovšem chtěli vědět co nejvíce, a nejen o tom, co jí dává sílu stále vystupovat či jaké je to omdlít na pódiu, si můžete přečíst v následujících řádcích.

„Brno mám velmi ráda - jsem Moravačka a Brno bylo moje studijní město. Lidem, kteří váhají, kam mají jít studovat, bych Brno vřele doporučila,“ vzpomíná na úvod Hana Zagorová na svá studentská léta. Ostatně že je jihomoravská metropole i nyní Mekkou vysokoškoláků, vám určitě potvrdí nejen každý z desetitisíců přespolních studentů zdejších univerzit.

Sympatická a stále usměvavá zpěvačka pódiím kraluje přes neuvěřitelných čtyřicet let – co ji však stále žene kupředu? „Je to publikum. Je to i touha slyšet potlesk, touha po úspěchu, který je velká droga,“ přiznává. „Já jsem si vždy říkala, že když nastane nějaký okamžik, tak si řeknu: tak, a teď přestanu. Ale vůbec to není jednoduché. Dřív jsem o tom uvažovala častěji než o dvacet let později,“ dodává Zagorová.

Hana Zagorová podepisuje v Brně novou knihu

Silnou oporou jí je i manžel a operní pěvec Štefan Margita. Jaké to ovšem je, když profesionální zpěvačce do zpívání mluví neméně profesionální zpěvák? „Je docela ostrý kritik, ale já jsem kritik možná ještě ostřejší. Myslím si, že je dokonce povinnost nejbližšího člověka, aby vám říkal chyby. To že vás chválí, to je prima a to vás těší, ale myslím si, že ten nejbližší člověk by vám měl říct chyby, které si vám netroufne říct nikdo jiný,“ vysvětluje, jak to mezi nimi někdy jiskří.

Na některé věci se nikdy nezapomíná, a jednou z nich je určitě i první koncert. „Ten byl na Ostravsku s Flamingem. Můj nejsilnější pocit byl ten, že jsem se strašně bála. Já jsem člověk který nemůže říci, že trpí trémou, ale beru to zodpovědně a mám takovou jistou trému před každým vystoupením. I když to není svazující tréma, která by mě sešroubovala,“ říká mnohonásobná zlatá slavice. Když už jsme u Zlatých slavíků, na ty by Hana Zagorová potřebovala rovnou voliéru – má jich rovných devět! Ovšem vitrínku s těmito oceněními byste u ní doma hledali marně. Jak nám se smíchem prozradila, má je schované v šuplíku!

Z vystoupení v pražské Lucerně v prosinci 2010

Život na pódiu přináší občas i nečekané situace. Na jaké veselé příhody „z natáčení“ tedy Hana Zagorová vzpomíná? „Jedna z nejveselejších byla určitě, když jsem jednou omdlela. To bylo moc fajn, naštěstí mě chytil Karel Vágner. Ale příhod bylo tolik, v podstatě čtyřicet let takového veselejšího života, což si myslím, že může říct každý člověk, který dělá jakékoliv povolání, které je zároveň jeho koníčkem,“ podotýká zpěvačka, která si řadu textů k písním i sama napsala.

„Nemám nějaký rituál, že bych si sedla ke stolu a řekla: teď budu dvě hodiny psát. To když jsem četla o panu Dietlovi, tak jsem si říkala, to je úžasné. On byl samozřejmě spisovatel a já jsem amatér. A není to profese, kterou bych se živila, takže já si píši texty, které velmi ráda zpívám, ale samozřejmě přijímám báječné texty textařů,“ uzavírá Zagorová.