Brno, 22. června 2011 - Herec a moderátor Jan Kraus (57) je ve skutečnosti přesně takový, jaký vystupuje v populárním každotýdenním pořadu Show Jana Krause. A vlastně i podobný tomu, kterého diváci znají z filmového plátna nebo z televizních obrazovek.

Otevřený, upřímný, na první pohled jakoby naštvaný na celý svět a s úsměvem hodně šetřícím. Rozhodně u něj víte hned, na čem jste. Kraus je z pěti sourozenců a sám má čtyři děti, samé kluky. Sám prý jako dítě školou povinné vzpurný nebyl, protože mu to nedovolil přísný otec. Na devítiletce patřil mezi dobré žáky, ale později to už bylo horší.

• Vzpomenete si ještě dnes na svoji úplně první roli?

Určitě, není to tak těžké, protože právě ta první je vždy výjimečná. V hraném filmu to bylo u Věry Plívové – Šimkové a jejího celovečerního debutu Káťa a krokodýl v roce 1965. První dabing jsem dělal už v roce 1959. Šlo o Kočičí soud a dokonce si pamatuji roli, kterou jsem namlouval. Jmenovala se Joca.

• Považujete některý z filmů, ve kterých jste si zahrál, za nejzdařilejší?

Ani ne, pro mě je totiž cenný každý, který má u diváků úspěch. Jako například Dívka na koštěti nebo Lišáci, Myšáci a Šibeniček, Jak se budí princezny. Pro mě osobně měla velkou hodnotu spolupráce s režisérem Václavem Vorlíčkem, protože mě dostal mezi výkvět českého herectví. Takový zážitek je těžko přenositelný. Rád mám ale i celovečerní film Evžen mezi námi, který jsme natočili se studenty FAMU. Pracovali jsme na něm tři roky, jenže byl označen nakonec jako ideologická diverze a devět let byl zakázaný.

• Podíváte se občas na film, ve kterém jste si zahrál?

Na své filmy se nedívám, vy byste se díval?

• Nevím, nejsem herec.

Poradím vám, člověk se na sebe dívat nemá.

• Vybíráte si hosty do vašeho pořadu?

Kdepak. To za mě dělá Simona Matásková, což je pracovitý a talentovaný člověk s čichem na lidi. Nepřišla za mnou ani jednou, a trvá to už šest let, s dotazem zda bych do pořadu někoho chtěl. Ano, někdy dostanu na výběr toho, či onoho, ale je to spíše o tom, koho vezme do pořadu dříve, protože i na toto druhého dojde časem. Matásková si do toho mluvit nenechá, což respektuji.

• Občas je vidět, že se na rozdíl od hostů zapotíte spíše vy, když z nich musíte dostat odpověď.

Vyšplouchne vás kde kdo. V Česku je těžké dělat takovéto rozhovory. Je to rozhodně náročnější než ve Spojených státech. Tam si host sedne, a na jednu dvě otázky, když na to přijde, dokáže odpovídat i deset minut. U nás lidé moc komunikovat neumějí, stydí se, jsou zapšklí, takže je to občas tak náročné jako byste házel lopatou uhlí. Od určitých lidí přepokládáte, že na daných pozicích by měli umět komunikovat, ale není tomu tak. Stačí mi, když přijde manažer manažerů, a při představování se dívá do země. Můžu vám říct, že dvě stě diváků v hledišti vás žene „pěkně“ dopředu, to se vám i hlava vaří.

• Působíte dojmem, že byste se v show dokázal vypořádat s každým. Nebo byste si do pořadu někoho přece jen nepozval?

V talk show by se lidi neměli rvát. Je pár politiků, které bych tam nechtěl. Však to také Simona Matásková dobře ví, takže tam nebudou. O hostech můžete mít svoji intuitivní představu, jenže potom často žasnete, co se z toho vyklube jak ve zlém, tak i v dobrém. Horší je, když se někdo zničí sám, jako se to stalo Kateřině Jacques. Výborně většinou odpovídají až třetí hosté, jsou to normální lidé, žádné celebrity, žádní politici. Nemají mindráky, a přestože o nich nic nevíte, je s nimi sranda. Iluze, že si někoho dobře otipujete, nebo se na hosta dokonce připravíte, je bláznivá.

• Kdybyste si z planety mohl do své show vybrat jediného člověk, kdo by to byl?

Nedávno bych ještě mluvil o Usámu bin Ladinovi, jenže to padlo, takže jsem nyní bezradný. V Česku se většinou stane, že oslovený host do pořadu přijde. Pokud jde o celosvětové těžítko, nemá cenu nad tím moc přemýšlet, protože mluvit jinde a jinak než česky sice můžete, ale jen občas (narážka na neznalost angličtiny – pozn. red.). Navíc to zdržuje a show musí být atrakce. Na druhou stranu jsem z těch, u kterých platí: Host do pořadu, Bůh do pořadu.

• Angažujete se v nadaci Emil, která pomáhá získávat finanční prostředky na podporu handicapovaných dětí. Nadací je hodně, proč jste si vybral právě tuto?   

Emil se snaží pomoci hendikepovaných ve sportování, a jejich nabídku, zda bych byl ochotný zasednout v jejich dozorčí radě, jsem akceptoval. Domnívám se, že tato nadace je jednou z nejsmysluplnějších. Nejdříve je ale nutné jim pomoci v rámci jejich léčení, tedy získat prostředky, které potřebují pro zajištění dopravy a na zaplacení asistentů. Potom jsou na řadě hry. Emil se stal kupříkladu jedním ze spoluorganizátorů Her handicapované mládeže (více o akci na str. 8, pozn. red.). Soutěží v nich ti, jež nemají šanci se probojovat mezi paralympiky. Zjednodušeně řečeno děláme vše pro to, aby se i hendikepovaní bavili stejně jako zdravé děti. Tady obzvláště totiž platí Coubertinovo: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.