Brno, 10. prosince 2010 – restaurátorské práce na unikátním Stříbrném oltáři z baziliky Nanebevzetí Panny Marie augustiniánského kláštera svatého Tomáše na Starém Brně, který patří mezi vrcholná umělecká díla českého barokního umění, byly po třech letech dokončeny. A to zejména díky podpoře Jihomoravského kraje, který na restaurování od roku 2008 poskytnul přes dva a čtvrt milionu korun.

Jedinečný Stříbrný oltář z 18. století, kterému dominuje ikona ze 13. století, jíž se podle jejího tmavého zbarvení říká Černá Madona, Svatotomská Madona, či Perla Moravy, byl v posledních třech letech v péči restaurátorů.

„Jihomoravský kraj podpořil restaurování této významné památky proto, že je jedinečná svého druhu v celé České republice a lze ji považovat za nejcennější historický a kulturní poklad na Moravě. Kraj již dříve navrhoval Ministerstvu kultury prohlásit obraz Panny Marie Svatotomské, kvůli které výjimečný barokní oltář vznikl, národní kulturní památkou. Jedná se totiž o nejstarší deskový obraz na Moravě, italobyzantskou ikonu pocházející pravděpodobně ze 13. století. Karel IV. jej daroval augustiniánskému klášteru založenému jeho bratrem markrabětem Janem Jindřichem v Brně,“ vysvětlil Tomáš Drobný, ředitel Odboru památkové péče KRÚ JMK důvod, proč kraj přispěl od roku 2008 na záchranu oltáře částkou dva miliony tři sta padesát tisíc korun.

„Oltář byl podle dochovaných zpráv nejméně čtyřikrát stavěn, bourán a stěhován. Všechny tyto transfery na oltáři zanechaly stopy. Po každém rozebrání se již nepodařilo vrátit jednotlivé díly na původní místa. Mnoho stříbrných ozdob zmizelo, nebo bylo poškozeno, zlacení na měděném plechu bylo zejména na baldachýnu a koruně odřeno. Stříbrné prvky byly většinou deformované, popraskané nebo jinak mechanicky poškozené,“ uvedl Karel Severin, jednatel společnosti S:Lukas, která prováděla restaurátorské práce. Podle Severina byla pro odborníky, kteří se na restaurování podíleli, zásadním problémem statika oltáře. „Jeho smělá konstrukce založená na dvou subtilních sloupech se nebezpečně vychylovala do chrámové lodi a lze říci, že se nacházela ve stavu těsně před zřícením,“ podotknul Severin.

„Výzvou bylo také hledání technologií vhodných k opravě chybějících nebo poškozených částí. Někdy po úvaze byla zvolena tradiční technologie tepání, tváření, letování a nýtování, jindy dostaly přednost technologie moderní, například galvanoplastika,“ vysvětlil Severin a doplnil, že oltář skrýval i několik překvapení. „Jedním z nich byl nález kolekce obětin, vložených do dutiny těla jednoho z andělů. Obětiny ve tvaru planoucích srdcí, modelů dítek nebo nemocných údů těla, přinášeli Panně Marii její ctitelé jako poděkování za uzdravení nebo vyslyšení zbožných přání. Původně byly přibity přímo na desce uctívané ikony, po jejím restaurování v roce 1946 asi byly z nouze ukryty v těle anděla,“ dodal Severin.

„Vlastní průběh opravy byl skutečně na profesionální úrovni. Restaurování stříbrného oltáře proběhlo v nadstandardní spolupráci všech zainteresovaných osob nebo institucí, a to jak na odborné úrovni, tak také v oblasti vzájemné lidské komunikace. Samotná oprava v takovém rozsahu, jak jsme ji uskutečnili za poslední tři léta, se totiž realizuje - řečeno obrazně - jen jednou za sto let,“ zhodnotil výsledek úsilí restaurátorů opat augustiniánského kláštera Evžen Martinec.